Od nové sezony převezmete pozici šéftrenéra čáslavské mládeže. Jak se na to těšíte o co si od toho slibujete?

Těším se moc. Z Čáslavi jsem odcházel do Slavie v sedmnácti letech a teď se skoro po dvaceti letech vracím, abych pomohl s výchovou fotbalových talentů. Chtěl bych klukům předat zkušenosti, které jsem nabral během své fotbalové kariéry.

S jakými hlavními ambicemi do této pozice jdete?

Hlavním cílem je vychovávat v klubu takové hráče, kteří budou při přechodu z dorostu do mužů schopni obstát v dospělém fotbale. Chceme, aby v áčku hráli kluci, kteří prošli mládežnickými kategoriemi a mají ke klubu vztah.

Zkušenosti už máte z mládežnické akademie Písku. Bude hodně věcí, které budete aplikovat na čáslavské poměry? Co budete chtít změnit a na co se nejvíce zaměříte?

V Písku jsem u mládeže působil pět let. Líbí se mi především provázanost mezi školou a fotbalovým klubem. To v Čáslavi není v takové míře a já  bych to rád změnil. Přál bych si, aby hráči měli v rámci tělesné výchovy ve škole i dopolední trénink se zaměřením na zlepšení individuálních herních činností.

Máte za sebou bohatou kariéru, přestože jste ji musel ukončit hodně mladý. Chybí vám i nyní po osmi letech hraní nebo vám ho trénování plně nahradilo?

Hraní mi chybí, ale mám po endoprotéze kyčelního kloubu a nechci riskovat, že si na zápase něco udělám. Tak si ten adrenalin alespoň částečně vynahrazuji jako trenér, i když bych na to hřiště nejraději někdy vběhl sám.

Máte dva tituly se Slavií Praha, s ní jste si zahrál i Ligu mistrů. Jak na to vzpomínáte?

Mám na to nezapomenutelné vzpomínky. Především na postup do Ligy mistrů, kdy jsem viděl na tribuně lidi plakat štěstím, že se to po tolika letech a nezdarech Slavii konečně podařilo. To v člověku zůstane do konce života. Bylo to krásné období a člověk to ocení až s odstupem času.

Vystřídal jste také tři turecké kluby. Jaké to byly štace?

Hrál jsem za Antalyaspor, Denizlispor a Boluspor první a druhou tureckou ligu. Byla to pro mě ohromná zkušenost. Být sám v cizí zemi, jiný jazyk, kultura, myšlení. Člověk je odkázán si vše sám zařídit, domluvit se - prostě nejlepší škola života.

Dvakrát jste nastoupil v reprezentačním áčku. Máte stříbro z mistrovství světa hráčů do dvaceti let. Berete to jako vrchol vaší kariéry?

Jsem rád že to, co jsem si přál jako malý kluk ve své fotbalové kariéře zažít, to se mi splnilo – první liga za Slavii, titul, Liga mistrů, reprezentace. Jen mě mrzí, že jsem kvůli zdraví musel už ve dvaceti osmi letech skončit. Myslím, že jsem mohl hrát ještě pár let na nejvyšší úrovni.

S fotbalem jste začínal právě v Čáslavi, kam se nyní po mnoha letech vracíte. Co vás k tomu vedlo?

Můj syn měl vážný úraz míchy, tak v Čáslavi rekonstruujeme dům na bezbariérový. Až bude hotový, tak se sem s rodinou nastěhujeme. Je to pro nás takový nový začátek a věřím, že nám přinese i šťastnější zítřky.

Zdroj: Kutnohorský deník, Vladimír Malinovský.